Ion Miu

Ion MIU se narodil 21. ledna roku 1955, v malém městě Titu, Dambovita.
Když dosáhl věku čtyř let rozhodl se jeho otec ,že je načase aby se jeho malý syn naučil hrát na cimbál.Jeho umělecká činnost však začala, až když mu bylo osm let, a to v kulturním domě Lenin ( "Balada"), pod taktovkou dirigenta Traiana Tarcolea.O nějaký čas později se vydal na koncertní turné po Francii, Itálii, Rakousku, Německu, kde jeho prestiž vzrostla a byl považován za "zázračné dítě".
V pozdějších letech spolupracoval s UTC jako první solový hráč pod vedením velkého dirigenta Ionel Budisteanu. Ve stejné době spolupracoval se souborem "Perinita", kterého byl členem od roku 1969.

V letech 1971-1980 se mladičký Ion stal členem věhlasné umělecké formace "Ciocarlia".
Během let 1972 až do roku 1990 hodně spolupracoval s skupinou "Árie" ale také s kapelami z nichž nejvýznamějšími byly "Benone Damian", "Madrigal", "Gheorghe Zamfir", "Rapsodia Romana", "Ciocarlia", "Stanciu SIMION", "MIU Ion ".

V období mezi rokem 1991-2000 žil ve Francii, ve městě Toulousse poté co podepsal několik smluv s nahrávacími společnostmi se zabýval převážně hudbou klasickou a také barokní.Tovše prezentoval především spolu s Christopherem Coinem a symfonickým orchestrem "Capitol", pod taktovkou dirigenta Michel Passon. Byl také nazývan "Cimbálový Mozzart".
Ve všech těchto letech Ion MIU získal mnoho ocenění, například:

* - 1973 - První cena na Mezinárodním festivalu Berlíně.
* - 1979 - První cena, diplom a tčestný titul "Laureat" v Bukurešti.
* - 1980 - První cena Balcanského festivalu v Novisad pod dirigentskou taktovkou Bebe Oprea.



Přejato z www.ionmiu.ro
přeložil a přepsal Tambalsitu

Nicolae Feraru

Nicolae se narodil v Bukurešti, která je největším městem v Rumunsku,v roce 1950.Stejně jako jeho otec a jeho otec před ním, je cikán a hudebník. Hraje na cimbál, a to tradičním rumunským stylem.

Jeho dědeček, Marin FERARU, hrál na klarinet a také na malý cimbál (tambal mic). Žil v Caracal, na západ od Bukurešti. Kolem 1930 se přestěhoval do města Galati, u Černého moře. Nicolaeův otec, Ion FERARU, který hrál na tambal mic a cobzu ( loutnu), se usídlil v té době v Domnesti a později se přestěhoval do Chiajna, na okraji města Bukurešti.Tam se oženil a měl se svou ženou 7 dětí Nicolae je druhý nejmladší.


Za ty roky, hrál Nicolův otec převážně v malých hostincích na okraji Bukurešti. Svatby a pohřby, byly samozřejmě hlavní akce, kde hráli tzv. lautari(skupiny hudebníků kteří hrávali při nejrůznějších přiležitostech). Před nástupem komunismu,svatby trvali dokonce čtyři až pět dní, díky tomu se někdy účastnili i dvě skupiny hudebníků. Práce Lautari byla relativně dobrá. Avšak poté, co byla země kolektivizována, kolem 1962, byli rolníci povinni pracovat v jednotných zemědělských družstvech každý všední den, kvůli tomu nemohly svatby trvat tak dlouho,proto byla po lautari menší poptávka.Tato situace rapidně ztížila život rodiny Ferarových.

Na konci 1950, Nicolův otec hrál a zpíval v tarafu pod vedením Costica COBZARU. Tato skupina se skládala ze dvou houslí, akordeonů, tambal micu, a kontrabasu. Tam hrával přes víkend dlouho do noci.

,,Pamatuji si spoustu pondělních rodinných večeří, kdy můj otec prostě usnul,protože byl vzhůru celou noc na svatbě a pak musel jít v pondělí do práce jako kominík. Tehdy mi řekl ne, aby se stal LAUTAREM."

Vzpomíná v jednom ze svých četných rozhovorů Nicolae FERARU.

Přesto všechno rád hrával na otcův tambal mic a v době, kdy mu bylo jedenáct let hrál s otcem svou první svatby. Neměli však peníze a proto mladý Nicolae nosil na těchto příležitostech matčiny boty. V té době (na počátku šedesátých let) byl cimbál poněkud v útlumu. Kromě CIUCIU, který byl přímo v Bukurešti bylo v Rumunsku pouze několik hráčů, jako Nicolae VISAN a Nicolae Bob Stănescu.Mladý Nicolae však náhoudou slyšel hrát mladého Toniho Iordacheho a tím byl jeho osud zpečetěn. Jeho otec pro něj obstaral hodiny cimbálu u Iordacheho učitele, Mitici MARINESCU-CIUCIU
Ten byl velkorysý a brzy vzal FERARUHO do "učení". Nicolův otec koupil velký cimbál, a protože ladění bylo odlišné od malého cimbálu na který hrával až doteď musel začít od nuly.CIUCIU jej učil hrát hlavně "podle ucha", přestože se od něj také naučil noty, jakož i prvky z teorie a harmonie.Toto učená probíhalo asi takto CIUCIU zahrál kousek melodie NICOLO ji po něm měl zopakovat a eventuelně něco přidat(variaci bnebo jiné rozvynutí) Během školních let také hrával v orchestru v místním domě kultury, a také ve škole na harmoniku.

V komunistickém systému platilo, že pokud jste se chystali vydělávat na živobytí hudbou,museli jste navštěvovat něco jako naši ZUŠ(dříve LŠU) minimálně 4 roky, a na základě vašeho vzdělání, jste byli zařazeni do jedné ze tří (později pěti) skupin, které odpovídají tomu, jak Rumuni rozdělují hudebníky: muzician, muzicant a LAUTAR. Nejvyšší hodnost byla muzician. Pokud hudebník uměl hudební teorii a uměl noty, a mohl by hrát různé druhy hudby, poté jej mohli kvalifikovat jako muziciana. Nejnižší hodnosti by mohly být poskytnuty,těm, kteří byli tradičními hudebníky, neuměli číst noty a hráli pouze tradiční hudbu jejich vesnice. Každé pořadí určovalo váš plat a místa kde jste mohli hrát. Nicolae se stal muzicianem "free profesionálním", což znamená, že mohl hledat práci v restauracích nebo kdekoliv jinde, a diktovat si poměrně vysoké částky a také ho systém mohl na požádání pustit na zahraniční zájezd.

V roce 1969 si vyzkoušel místo hudebníka v Teatrul "Ion Vasilescu" v Bukurešti. To byla jeho první profesionální práce. Pak šel za rok a půl do armády a stal se součástí armádního souboru. Někdy hrál i na oficiálních recepcích s Toni Iordachem (ten v té době hrál v souboru sponzorovaném ministerstvem vnitra).Poté, co se dostal z armády, hrál asi rok s panflutistou(panflute rovná se nai neboli panova flétna) Radu SIMIONEM v jeho souboru v restauraci Carul cu Bere. V roce 1972, se Nicolae Feraru oženil s Leliou SCARLAT, dcerou LAUTARA z Urziceni. V témže roce jel na turné do Spojených států a Kanady, kde vystupoval pro obveselení rumunské komunity, v rámci doprovodného souboru slavného zpěváka Gica PETRESCU. V roce 1973 dostal angažmá na čtyři měsíce v restauraci na Ile D'Orleans nedaleko Montreal, s maďarským houslistou, Lajosem MOLNÁREM a Tudorem DOBREEM. To byly skvělé příležitosti, a proto byl v pokušení opustit Rumunsko a zůstat na Západě natrvalo, nakonec se však vrátil.V sedmdesátých a osmdesátých letech vystupoval po boku Georgha ZAMFIRA a Radu SIMIONA.Tam si Vydělal tolik peněz že si mohl koupit Maďarský bohák vyrobený ve Švýcarsku, který bohužel bylo téměř nemožné dostat do rumunska

Udělal pár sólových záznamů pro Electrecord(v roce 1975 a 1984) .Společnosti samozřejmě vydávali nahrávky ale největším nepřítelem muzikantů byla cenzura.Nejprve museli jít do studia a nahrát celou desku. Poté výbor, který se zřejmě skládal z Tiberia ALEXANDRU(vrchní hudební inspektor), režiséra, ředitele rozhlasové stanice, libovolného straníka, a zástupce skladatele.Ti všichni poté pásek posoudili, a nakonec rozhodli co se musí vystřihnout a co tam může zůstat.Většinou rozhodovali podle toho jak se jim to líbilo, ale některé jejich rozhodnutí byla zakotvena v politické ideologie. Když však Nicolae přišel s muzicou lautareasca (cikánskou hudbou), stala se terčem kritiky. Výbor například zamítl FERARUHO nahrávku Nici nu ninge, zřejmě proto, že v tradičním stylu, pomocí trojného rytmus, to znělo příliš "Cikánsky". Takže jej museli natočit znovu, tentokrát s měnícím se na volný-rytmus Doina. A výbor byl spokojen.

Od r.1980, to v Rumunsku bylo horší a horší, a to jak politicky, tak ekonomicky.Pro Nicola FERARU to nebyl až takový problém, protože pracoval v restauracích a tudíž měl dost peněz tak jako tak.Avšak politika se dostává mimo kontrolu. Bylo to dost zlé, protože každý orchestr musel poskytnout seznam programů některému z inspektorů, aby se ukázalo, že budou hrát pouze vhodnou hudbu (což znamená, že muzica lautareasca především, musela být velmi omezená). Konec konců, když chtěl hrát něco co bylo nepřípustné, mohl si ho koupit lahví vína. Co bylo horší, byla přítomnost miniaturních mikrofonů umístěných v popelnících na stolech. A proto mohl každý zapomenout na rozhovor s cizinci.Takže, když se naskytla příležitost v roce 1988 jet na turné do Spojených států a Kanady, udělal si plány na dovolenou. " Věci se zhoršovali po několik let, bez naděje na zlepšení, a příležitosti k turné bylo stále méně. Pod názvem "Rapsodia Carpatilor," si Ion LACEANU( zpěvák a hráč na fluer, caval a dudy) najmul Nicola a čtyři další hudebníky.Hráli jako doprovodný orchestr taneční skupině a zpěvákům.Zaplatil poplatek za drahý převoz cimbálu a odletěli do Detroitu, který měl být jejich první zastávkou pro severoamerické turné.

Po hraní pro rumunské komunity v celé Spojené státy a Kanada, se celá skupina vrátila do Detroitu. A když nastal čas letět zpět, Nicolae FERARU zůstal, spolu s dalším hudebníkem a téměř všemi tanečníky! Nikdo se nezmínil o tom že se nevrátí, i když LACEANU později řekl, že po celou dobu měl podezření, že se ani neplánovali návrat. Ve skutečnosti,to věděla jen jeho tchýně. Nicolo si říkal že kdyby se to dozvěděli děti mohl by celý plán ztroskotat.

Rumunští přistěhovalci, které potkali byli přátelští a pomohli mu přejí na pohodlnější život američana. Ve skutečnosti mnoho z nich uteklo přes Dunaj a nyní žijí pohodlně, a jsou zaměstnaní v průmyslu.Nicolo požádal opolitický azyl, a začal se učit řídit auto, a začal se učit anglicky.Dostal byt v Detroitu a také práci od firmy Bill Webster(detroitský výrobce cimbálů).
Nicoloho žena a pět dětí však bylis tále v Bukurešti. Proto se přestěhoval v roce 1993 do Chicaga a kromě hraní dostal práci v továrně.V roce 1994 měl možnost přestěhovat do Chicaga svou ženu Leliu a syny Laurentia, Jana a Bogdana.Jeho dcery Janina a Fanica bohužel musely zůstat v Rumunsku.

Nicolae FERARU stale hraje,rumunským stylem,a snaží popularizovatcimbál.Specializuje se na Rumunskou hudby, včetně té cikánské(muzica lautareasca), regionální styly, ale hráva také v kavárnách i na mezinárodních koncertech.

přejato z www.passiondiscs.co.uk/
přeložil a přepsal Tambalistu